Na rozdíl od některých běžných termoplastů nemá PVC pryskyřice zřetelný jediný bod tání. Termín "teplota tání PVC" obecně označuje teplotní rozsah, ve kterém materiál začíná měknout, tavit a téci po zahřátí. Teplota tání PVC pryskyřice se obvykle pohybuje mezi 160 stupni a 210 stupni, ačkoli konkrétní rozmezí závisí na faktorech, jako je molekulová hmotnost, stupeň polymerace, morfologie částic a výrobní procesy. PVC nepřechází při pevné teplotě náhle z pevné látky na kapalnou; místo toho podléhá postupnému měknutí a tání, jak teplota stoupá. V důsledku toho praktické zpracování vyžaduje komplexní posouzení, které vyvažuje tepelnou stabilitu materiálu s teplotou zpracování.
Tepelná stabilita je kritickým faktorem ovlivňujícím zpracování taveniny PVC pryskyřice. Přítomnost atomů chloru v molekulární struktuře PVC činí materiál náchylným k dehydrochloraci při zvýšených teplotách, což vede k odbarvení a zhoršení vlastností materiálu. Nadměrné teploty ohřevu nebo dlouhodobé vystavení teplu může způsobit významný tepelný rozklad; proto teploty zpracování nelze určit pouze na základě nominálního "bodu tání". V průmyslové výrobě se běžně používají aditiva, jako jsou tepelné stabilizátory, změkčovadla a lubrikanty, aby se zlepšila výkonnost zpracování, což umožňuje pryskyřici dosáhnout požadovaného stavu toku a zároveň minimalizovat tepelný rozklad. Protože se vhodné teploty zpracování liší v závislosti na typu pryskyřice a složení, musí být parametry, jako je teplota a doba zdržení, upraveny podle specifického složení během procesů, jako je vytlačování, vstřikování a kalandrování.
Vlastnosti tavení PVC pryskyřice přímo ovlivňují kvalitu produktu. Nedostatečné teploty zpracování brání adekvátní plastifikaci, což má za následek špatný tok taveniny a potenciální problémy ve finálním produktu, jako jsou nerovné povrchy, nekonzistentní plastifikace nebo nestabilní mechanické vlastnosti. Naopak příliš vysoké teploty urychlují tepelný rozklad, což způsobuje změnu barvy, tvorbu bublin a zhoršení mechanických vlastností. Prioritou při zpracování PVC je tedy spíše udržení vhodného rozsahu plastifikačních teplot než pouhé usilování o vysokou teplotu tání. Ve skutečné výrobě je nutné provést úpravy na základě třídy pryskyřice, složení, konstrukce zařízení a rychlosti zpracování, aby byla zajištěna účinná plastifikace a zároveň minimalizována tepelná degradace.
